Jdi na obsah Jdi na menu
LovecPokladu.cz - detektory kovů
 


I ze starých předpisů se mohou policisté poučit

4. 11. 2006
 

Je to snad trochu nadnesené tvrzení, ale v některých případech zcela jistě pravdivé. Zda a jak souvisí četnická služba za Rakouska-Uherska a staré četnické služební předpisy s řáděním manželů Stodolových, ať čtenář posoudí laskavě sám. Pro ty, kteří by snad nevěděli, čím se zabývali manželé Stodolovi, na vysvětlenou uvádím, že měli zavraždit několik starších lidí a policie tyto případy uzavřela s tím, že se jedná o sebevraždy nebo náhlá úmrtí.

V Četnických humoreskách, těch originálních, které v knižní podobě vycházely za první republiky a které obsahují krásnou a čtivou formou zpracované skutečné či fiktivní příběhy z četnického života, byl zveřejněn příběh pod názvem „Zachráněná inspekce, aneb předělaná služební instrukce.“

V tomto příběhu šlo o to, že ještě za starého mocnářství se jednoho dne na jistou četnickou stanici nečekaně dostavil obávaný inspekční důstojník major Hagauer. Němec jako poleno, který nerozuměl ani slovo česky. Stanici tehdy velel strážmistr Soukup a byli zde přítomni i jeho dva podřízení, strážmistr Neumann, národností Němec a strážmistr Malý, rodem Čech. Inspekce provedená majorem Hagaurem skončila pro četníky naprostým fiaskem a Hagauer byl se stavem stanice krajně nespokojen. Strážmistr Soukup cítil, že se na něj řítí pohroma a tušil, že zachránit ho může snad jen zázrak. A co se odehrálo dál, si ocitujme přímo ze zmiňované povídky.

„Soukupovou poslední nadějí byla škola. (škola = přezkoušení četníka ze služebních předpisů) Jeho Neumann vždy vše školou vytrhl, protože znal všechny paragrafy, jako když bičem mrská. Byl snaživý, pohotový a pravzor německé důkladnosti. V jeho vědění nebylo mezery. Malý nepřišel vůbec v úvahu, neboť absolvoval český kurs a mimo to byl také nedosti vážný, místo učení tropil raději nezbednosti anebo čekal na podloudníky, což mu víc vynášelo než sedět nad knihou.

Leč všechny předpoklady ohledně Neumanna zklamaly. Neumann, tato živá studně moudrosti a vědění, byl ustrašen a polekán do té míry, že když přišla škola a měl zodpověděti několik otázek, nevypravil ze sebe ani slova.

Soukup byl zdrcen. Poslední jeho naděje zklamala. Beznadějně obrátil se na Malého, vysvětliv panu majorovi, že jej musí zkoušet česky, ježto týž paragrafy německé pro svoji neznalost němčiny si dosud neosvojil.

Hagauer, který česky nerozuměl ani slovo, ač mezi Čechy žil dlouhá léta, opřel se zvědavě o křeslo. „Leichenfund (nález mrtvoly), poručil a to v tom blahém očekávání, že zklame i Malý. „A pak, milý Soukupe,“ prozrazovala jeho potměšilá, škodolibá tvář, „je s tebou amen.“

Soukup četl jeho myšlenky a malomyslně nařídil Malému, aby odříkal § 99. četnické instrukce o tom, co má četník dělat, nalezne-li mrtvolu. Byl přesvědčen, že tento paragraf Malý neumí, ježto týž znal sotva ty začáteční paragrafy a tak daleko se ve svém studiu ještě nedostal.

Leč k jeho velikému překvapení Malý s neslýchanou a neuvěřitelnou pohotovostí spustil rychle, jako když bičem mrská. Hagauer úžasem vyvalil oči, opřel se lokty o stůl a díval se na Malého pln překvapení. Stal se div, stanice se lepší.

Soukup nevěděl, bdí-li či sní. Malý, ze kterého jinak při škole musel vytahovat každé slovo heverem, odříkával § 99. jako profesor. Leč hned ztuhla Soukupovi krev v žilách. To, co Malý odříkával, byl sice ten „Leichenfund“, ale nějaký jiný, přepracovaný, zkrátka persifláž.

Malý, v němž ozvala se básnická žíla, jej totiž přednesl takto:


Nalezne-li četník mrtvé tělo,

má se přesvědčit, jsou-li v něm kosti z něho,

po případě má je sebrati, do uzlíčku svázati

a příslušnému c. k. soudu předati.

Nachází-li se někdo u té mrtvoly –

- nelze-li mu za to dát cos do frkoly -

nutno se ptát, zda je dost pitomý a cos poví,

jinak má být předán k utracení k drnmistrovi.

Pakli ale smrt smrtí byla přivoděna,

zjistí se, zda v tom není pitomina.

Vinnici pak jest vše s důrazem vytknouti,

po případě ji také zatknouti.

Aby pátrání mohlo jít dál v sledu,

tu mrtvolu dá četník do hospody k ledu.

Nevychází li při tom z okolností na jevo,

že v té hospodě maj pivo ňák moc „na levo“,

musí být četník hodně přesným

a načuřit se řádně, což není trestným.

Kdyby ale to nalezené mrtvé tělo

se řádně nacamrat snad také chtělo,

pak je v tom určité znamení,

tohle že žádné mrtvé tělo není.

U udušených bývá takým hloupým zvykem –

- u utopených někdy prý je to item -

že zapomněli dýchat po notném paření.

V tom pomáhá – rum – domácího ražení.

A vůbec má kde který četník,

do kořalky vrazit poslední pětník.

Nehne-li se po bručele mrtvé tělo,

je nutno čuchat, co s ním se dělo?

Při tom je nejlépe položit je do trávy

a lehtat je pod břichem kouskem slámy.

Možno ovšem lehtat i pod lalůčkem,

kol nosu jezdit teplým bůčkem

a vůbec četník nemá nic opomenouti,

co mrtvolu by mohlo k smíchu pohnouti.

Ostatně má vždy četník vědět předem,

jak který mrtvý má být k životu přiveden.

neumí-li ani pitomou mrtvolu retovati,

pak to má příslušnému úřadu meldovati.“


A tak strážmistr Malý svou pohotovostí a obdivuhodnou drzostí zachránil četnickou stanici před pořádným průšvihem.


A jak to bylo s tím § 99 doopravdy? Existoval vůbec, nebo si ho autoři Četnických humoresek vymysleli?

Strážmistr Malý měl skutečně smůlu v tom, že za Rakouska-Uherska byla služební instrukce pro četnictvo vydána pouze v němčině. A jak víme, Malý německy neuměl. Ale s mistrovskou obratností prokázal, že jako správný četník si umí poradit v každé situaci.

Nahlédnutím do „Sbírky četnických předpisů“ se můžeme poučit o tom, že český překlad „Četnické služební instrukce“ byl vydán roku 1923. A v ní se § 99 skutečně nachází. Jeho znění je následující:

„Nalezne-li četník nějakou mrtvolu, má nejprve zevrubně prozkoumati nejbližší okolí a místní poměry a co shledá, si zaznamenati; mimo to má si poznamenati, v jaké poloze byla mrtvola nalezena a byla-li oděna, má také jednotlivé části oděvu zevrubně sepsati.

Byl-li by někdo na blízku a nebylo-li by proti němu žádného podezření, má četník hleděti, aby na něm co možná nejvíce vyzvěděl a nemá vůbec ničeho opomenouti, co by mohlo úřadu objasniti způsob a příčinu smrti.

Nejde-li již z okolností s jistotou na jevo, že smrt byla způsobena náhodou nebo sebevraždou a nikoli nějakým trestným činem – v kterémž případě se to má jen služebnímu úřadu oznámiti a o to pečovati, aby mrtvola byla za příčinou ohledání uschována – má četník neprodleně zaříditi, aby soud nebo státní zastupitelství o případu byly uvědoměny a má učiniti opatření, aby mrtvola byla prozatím hlídána.

Není-li smrt při nálezu lidského těla nade vši pochybnost patrna a připouštějí-li nějaké známky možnost záchrany, jak tomu bývá např. při osobách zmrzlých, utopených, zadušených, zasypaných nebo vybuchnutím parního kotle zraněných, má četník pečovati o to, aby se dotčenému dostalo co nejrychlejší lékařské pomoci a aby mezitím bylo užito všeobecně známých záchranných pokusů. Vůbec má četník, utrpěl-li někdo zranění nebo úraz, ať již náhodou, nedbalostí aneb úmyslně, ihned pečovati o rychlou pomoc, má vyšetřiti příčinu a událost oznámiti příslušnému úřadu.“


Tolik § 99. Toto ponaučení bylo ještě podrobněji rozvedeno v publikaci „Pokyny pro službu pátrací a daktyloskopickou bezpečnostních orgánů“, kterou sepsali tehdejší kapacity československého četnictva, kapitán Josef Povondra a kapitán Oldřich Pinkas a která byla vydána roku 1922. V kapitole „Jiná nepřirozená úmrtí“ si můžeme přečíst následující řádky:

„Při každém nálezu mrtvoly, kdy domněle jde o sebevraždu spáchanou jakýmkoliv způsobem (oběšením, udušením, utopením, otravou, skokem s výšky, položením na koleje železniční atd.) nebo při náhlém a jiném nepřirozeném úmrtí, doporučuje se největší opatrnost a pozornost. Není nikdy vyloučeno, že zde nebyl někdo nejprve násilně o život připraven, pak s výšky shozen, na koleje položen apod., aby se zahladily stopy trestného činu. Nesmí býti přehlédnuto, že poloha mrtvoly může býti uměle vytvořena, a že i dopisy, jimiž se mrtvý před svou smrtí loučí, bývají falšovány a podstrčeny, a že není třeba, aby při nastrojených sebevraždách byly nalezeny na mrtvole známky odporu.

Pátráno budiž vždy po pohnutce k případné sebevraždě; nezjistí-li se tato, jest oprávněnou pochybnost, že jde o sebevraždu.“


Za tu poslední větu by bylo vhodné napsat alespoň tři vykřičníky. Proč? K tomu se dostaneme za chvíli.


A jak souvisí všechna tato ponaučení s řáděním manželů Stodolových? V obou případech se jedná o staré kriminalistické postupy, které nám doporučují, jak se má četník či policista zachovat při nálezu mrtvoly. Vždyť ona stará německá služební instrukce byla vydána již roku 1895. Tyto postupy mají svoje opodstatnění, jsou vyzkoušeny a prověřeny letitou praxí a proto se v pozměněné formě objevují dodnes v moderních policejních předpisech.

Do jaké míry pochybili vyšetřující policisté, když prověřovali ony záhadné sebevraždy či náhlá úmrtí, z nichž se nakonec vyklubaly vraždy o které se přičinili manželé Stodolovi, zcela jistě se vší odpovědností posoudí kompetentní orgány. Je pravděpodobné, že při vyšetřování se neřídili těmi dávnými pravidly, která se dodnes vyučují v každé policejní škole. Svou roli zde možná sehráli i soudní lékaři, kteří prováděli pitvy či lékaři na místě činu, kteří se měli předběžně vyjádřit k příčině smrti. Jak to bylo doopravdy nám možná poodhalí až blížící se soudní proces.

Neznáme a z pochopitelných důvodů nemůžeme znát každý detail těchto smutných případů. Proto také nevíme jak dalece se tehdy policisté zabývali zkoumáním motivů u jednotlivých sebevražd či jak důkladně prověřovali a zkoumali ta záhadná náhlá úmrtí. A právě proto by u oné citované věty „Pátráno budiž vždy po pohnutce k případné sebevraždě; nezjistí-li se tato, jest oprávněnou pochybnost, že jde o sebevraždu.“ měly být ty tři vykřičníky nebo by měla viset ve zlatém rámu v každé policejní kanceláři. Právě objasnění motivu může policii velmi pomoci v tom, zda se v konkrétním případu jedná skutečně o sebevraždu či zda se dá o sebevraždě důvodně pochybovat. Lapidárně to můžeme vyjádřit takto: Není sebevraždy bez motivu. Sebevrah prostě nějaký důvod k sebevraždě vždy má. Pokud se samozřejmě nejedná o smrt náhlou, nečekanou či o nějaké jiné neštěstí se smrtelnými následky. Tyto důvody nezůstávají zpravidla sebevrahovu okolí utajeny. A v tom může být veřejnost policii velmi mnoho nápomocna. Od rodinných příslušníků, přátel, známých, sousedů či spolupracovníků oběti se policie může o motivech sebevraha velmi mnoho dozvědět. A právě při objasňování motivu by měli být lidé ze sebevrahova okolí policii co nejvíce nápomocni a policie by měla tyto informace s co největší pečlivostí využít a náležitě je prověřit.

Musíme si ale také po pravdě přiznat, že takové případy, kdy je vražda policií uzavřena jako sebevražda či jako náhlé úmrtí, se stávaly, stávají se a stávat se i přes veškerou snahu policie pravděpodobně budou. Stačí si přečíst jen některé knihy o historii kriminalistiky. A pokud se týká současnosti, nemusíme pro takové tvrzení chodit daleko. Známý rakouský soudní lékař Hans Bankl ve své knize „Příhody soudního patologa“ vydané ve Vídni roku 2001 (u nás vyšla v roce 2003) uvádí, že v samotné Vídni se takovýchto případů stane pět až deset do roka, ale tento počet může být nejspíš podstatně vyšší. V celém Rakousku je takových úmrtí ročně asi 100-200. V Německu mají takových neodhalených vražd přinejmenším asi 2000 do roka.

Vlastimil Flášar

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář