Jdi na obsah Jdi na menu
LovecPokladu.cz - detektory kovů
 


Výcvikové středisko Pyšely u Prahy 1925

10. 6. 2007

Výcvikové středisko Pyšely u Prahy 1925


Za účelem zkvalitnění chovu a výcviku služebních psů byl zakoupen objekt bývalé židovské synagogy Pyšely u Prahy, který byl po důkladné adaptaci přebudován a kde byl v roce 1925 zřízen „Ústav pro chov a výcvik služebních psů četnictva“ a jako cvičitel zde byl ustanoven vrchní strážmistr Adolf Horák.



Na souvisejícím pozemku byly zbudovány kotce s výběhy pro psy, kuchyně pro přípravu krmení, karanténu, zvěrolékařská ordinace a operační síň.


Dobové foto budovy v Pyšelích u Prahy z knihy Policejní pes od T. Rottera.

Obrazek


Chováni zde byli psi plemen německého ovčáka, airedale-terriera, dobrmana, knírače, boxera, rottweilera, tatranští a karpatští ovčáci-čuvači a komondoři. Výcvik psa začínal ve věku 16 - 18 měsíců a dělil se na tři části. V první byla pozornost věnována poslušnosti, skokům, šplhu, přinášení předmětů, jejich střežení a odmítání potravy, ve druhé cvikům potřebným v při pomoci psa ve strážní službě, obraně vůdce a při pronásledování prchajících zločinců a ve třetí pak stopování. Vůdci služebních psů četnictva v pyšelském ústavu absolvovali se svými psy 10-12 týdenní výcvikové kurzy. Erární či vlastní psi, ve stáří 16-18 měsíců, byli cvičeni v poslušnosti a skocích, šplhu, přinášení předmětů a jejich hlídání a v odmítání potravy. Dále byli cvičeny na strážní službu, k obraně vůdce a k pronásledování zločinců. Nakonec byli psi cvičeni nejnáročnější disciplině a tou bylo stopování. Na závěr kurzu se konaly závěrečné zkoušky před odbornou komisí a po jejím úspěšném absolvování byli psi označeni jako „služební“ a zařazování na vybrané četnické stanice a od roku 1929 i na četnické pátrací stanice. V roce 1925 měla policie k dispozici na celé Moravě pouze dva služební psy. U policie se instituce služebních psů vyvíjela velmi pomalu a bez zvláštních úspěchů až do zániku četnictva. Na závěr výcviku se konaly zkoušky, které měly prověřit získané schopnosti. Například ve stopování se jednalo o vypracování cizí stopy staré alespoň 3 hodiny a 500 metrů dlouhé, klikaté, na jednom místě v pravém úhlu zalomené a hledání ztracených předmětů.


O úrovni výcviku se tradovala následující historka: ...„Cvičený pes měl za úkol nalézt čepici k níž přičichl a která byla následně ukryta. Malý chlapec, který se zájmem pozoroval počínání četníků, byl požádán, aby čepici odnesl asi 200 kroků a potom ji někde ukryl. Hošík popadl čepici a jak zmizel četníkům z dohledu za roštím, plácnul čepicí několikrát po hřbetě kozu, která se zde pásla a až poté čepici ukryl. Vypuštěný pes šel po stopě až narazil na pasoucí se kozu z níž cítil pach čepice, kozu začal pronásledovat až ji uštval“...


Po úspěšném absolvování závěrečné zkoušky byli psi označeni jako služební a byli umisťováni podle potřeby na četnické stanice.



Do stejné doby, tedy do roku 1925, spadá i případ, který je nedílnou součástí dějin naší kriminalistiky a svým způsobem i historie služebních psů našeho četnictva a policie. Jde o případ Bedřicha Krásy. Tento tulák, násilník a lupič završil svou pochybnou kariéru dne 1. února 1925, kdy v Rajském mlýnu u Klatov spáchal trojnásobnou vraždu. Tři lidské životy vyměnil za necelé čtyři tisíce korun. Největší tragédií ovšem je, že se jednalo o životy přestárlé důchodkyně, mladistvého a kojence.



V mlýnici pak zanechal své zakrvácené boty, v rozčilení v jedné z nich zapomněl ponožku, sebral mlynářovu obuv a zmizel. Tehdy naši strážci zákona pravděpodobně poprvé chtěli použít pro usvědčení pachatele pachovou konzervu. Citujme však ze zápisu: „Ponožka, kterou pachatel při obouvání bot zanechal ve mlýně, byla na radu policejního ředitelství dána do prázdné, čisté láhve se širokým hrdlem,které bylo dobře uzavřeno, a sice za tím účele m, aby mohlo býti, až někdo nutně z vraždy podezřelý bude polapen, zavedeno pátrání policejním psem. Podezřelý byl by postaven mezi několik lidí. Psu dala by se očichati ponožka a ten by pak štěkotem upozornil. zda někdo z přítomných je jejím majitelem. Takové zkoušky v cizině se už staly a byly provázeny úspěchem..." Leč Krása se po svém zatčení ke všemu přiznal a „pokus“ nebylo nutné provádět. „Když pak“, citujme dále,“...počal pojednou zapírat, uplynula již velmi dlouhá doba a intenzita pachu v ponožce obsaženého jisté už vyprchala.“



Tolik tedy k prvnímu doloženému pokusu o využití pachové konzervy v našich zemích. Tato metoda, byť aplikovaná zcela jiným způsobem, se v průběhu doby stala nejen velice populární mezi širokou veřejností, ale i uznávanou mezi odborníky. Ač přípustná v našich zemích pouze jako nepřímý důkaz, posloužila v mnoha případech k usvědčení pachatele trestného činu.



Nyní je u naší policie zcela běžný postup, při kterém je pachová stopa ověřena nezávisle na sobě dvěma služebními psy z jedné oblasti a posléze dvěma dalšími psy ze zcela jiného kraje.



Ke konci devadesátých let minulého století však pachové konzervy jako důkazní prostředek začaly být zpochybňovány jak právními zástupci obviněných, respektive obžalovaných, tak i některými specialisty z řad policistů a civilních kynologů. Jak a zda vůbec se tato metoda uplatní v dalších letech, ukáže čas.



Československá četnická správa ve snaze zajistit četnictvu moderní pomůcky k usnadnění výkonu obtížné služby, jakož i rodící se pátrací služby, začala vážně uvažovat o opětovném vybudování instituce služebních psů četnictva.



Služební psi byli přidělováni na četnické stanice, kde bylo nejpříznivější železniční spojení a kde to nejvíce vyžadovaly bezpečnostní poměry. Rozhodnutí o tom činil zemský četnický velitel spolu se zemským politickým úřadem, přitom byla dodržována zásada, aby v jednom soudním okrese byla pouze jedna stanice se služebním psem. Od roku 1929 byli služební psi zařazováni na četnické pátrací stanice vybavené nejprve motorovými koly s postranním vozíkem a později služebními automobily.



Ústav zajišťoval i redresurní kursy v délce 5 týdnů pro služební psy po 3-4 letech používání, případně pro psy, kteří přerušili výkon služby vlivem zranění nebo choroby. Rovněž zde byla prováděna příprava vůdců a psů k záchraně zabloudilých osob, nebo osob postižených nemocí či živelní pohromou.



V žádostech o vyslání služebního psa muselo být vždy uvedeno: jaký trestný čin, kdy a kde byl spáchán, zda byly na místě činu zjištěny stopy či předměty z nichž by pes mohl vzít pach, zda byly pachové stopy zajištěny proti porušení nebo překrytí, bylo-li veřejnosti utajeno vyžádání služebního psa či nikoliv a kam má být pes vypraven. Přičemž časový úsek mezi vznikem stopy a nasazením psa neměl být větší než 50 hodin. Při pátrání v širším okruhu, například po lupičských bandách, bylo doporučováno všech dosažitelných služebních psů. Označení osoby služebním psem bylo chápáno jako podpůrný důkaz, který nemohl být důvodem k zatčení, domovní, či osobní prohlídce, nýbrž pouze upozornilo četníky, že označená osoba může mít vztah k místu činu či jeho okolí.



Případné podezření na osobu muselo být doloženo jinými, materiálními indiciemi. Za psa policejního (služebního) se i nadále považovali psi těchto plemen: německý ovčák, airdelterriér, dobrman a rotvajler. Později i boxer a knírač.



V ústavu v Pyšelích byli cvičeni i psi pro další ozbrojené složky - státní policie, finanční stráž a pro orgány ochrany československých státních drah - Ozbrojená stráž ochrany železnic. Následně byl pyšelský ústav vzorem obdobné instituci u Českomoravských drah ve Strážnici na Moravě, kde byli později cvičeni i psi pro potřeby finanční stráže a vládní policie.


Ministerstvo vnitra ještě v roce 1928 mimo jiné také stanovilo rozměry základní boudy a kotce pro erární služební psy, včetně materiálů doporučených k jejich zhotovení. Boudy měly být z hoblovaných prken s odnímatelnou pultovou střechou a měly být napuštěny roztokem karbolínu. Kotce měly mít rozměry 2 x 2 x 1.8 m zhotovené z pletiva a opatřené dvířky se zámkem. Za vůdce služebních psů byli vybíráni pouze gážisté mladší služební třídy, kteří se k tomu dobrovolně přihlásili a kteří měli o chov a výcvik psů zájem. Vůdce služebního psa byl vyzbrojen pouze pistolí a musel ho doprovázet druhý četník vyzbrojený karabinou jako asistence vůdce služebního psa. Každý vůdce služebního psa musel vést podrobný deník, v němž zapisoval veškerý výcvik, použití psa ve službě a výsledky jím docílené. Podle zde uváděných údajů zpracovával pololetně zprávy. Zákonem č. 28/1928 Sb. z. a n. bylo dále sjednoceno užívání zbraní mezi policií a četnictvem, do kterých byl pod bodem D zařazen i služební (policejní pes).



Ústav pro chov a výcvik služebních psů v Pyšelích u Prahy fungoval i v dalších letech, zejména po roce 1930 naprosto bezchybně, protože řádně vycvičený pes je nezbytným pomocníkem v bezpečnostní službě za každých okolností. Struktura, rozsah i délka výcviku, popřípadě tak zvaných redresur, zůstaly zachovány.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář